Důkaz Boží existence Karla Gotta

Sémiotika je zábavná věda. Díky ní se například dozvíte, proč pošta používá zrovna žlutou barvu, proč Češi volí Miloše Zemana a proč se nám zdá toto vtipné.

Nesmí se to s ní ale přehánět, protože pak může sémiotický rozbor působit spíše jako slušně paranoidní drogový úlet. Navíc platí pravidlo, že čím jste vzdělanější/inteligentnější, tím je ten úlet větší. Něco podobného se stalo Petru A. Bílkovi, profesoru Ústavu české literatury a literární vědy, který v knize Tesilová kavalérie srovnává normalizační koncerty Karla Gotta (především ten z roku 1982 v Lucerně) s katolickou mší, čímž analyzuje žitou představu Karlovy božské povahy.

Když ti jedenkrát už láska nedá spát, jdi za štěstím

Nejdříve se podívejte na zkoumaný materiál, stačí pouze první 4 minuty, než božský Kája dozpívá (i když následné kázání a taneček jsou také moc povedené).

A jak lze tento zážitek také interpretovat?

Nástup členů orchestru a sboristů, jak je televizní záznam nabízí, evokuje příchod ministrantů, jáhnů a dalších pomocníků, kteří obklopují prázdné místo uprostřed (chybějící oltář). Na toto centrální místo sestoupí Gott shůry (nebesa) a sám se stane celebrujícím knězem a oltářem. 

Prostřihy, které doplňují televizní záznam koncertu v Lucerně, ukazují, jak se návštěvníci i jednotlivý členové orchestru derou zaplněnými ulicemi, aby opustili místa všednosti a spěchu a vstoupili do sálu-chrámu. Jsou vesměs oděni civilně a teprve v chrámu se objeví proměněni v kostýmech, zatímco Mistr poklidně kráčí v černém svátečním oděvu s bílou šálou opuštěnou cestou od domu (fara) a medituje; kamera ukazuje prázdnou cestu, na níž se (prostřihem) Mistr náhle objeví v její půli - zjevuje se, aniž by musel přicházet. K zázračnosti patří i to, že nikdo ze členů orchestru si na koncert nenese nástroj či noty; jdou ve dvojicích a baví se a jen Mistr kráčí sám.

Gestikulace při zpěvu připomíná průběžné pohyby žehnání, prostřihy na jednotlivé sekce orchestru evokují jejich členy jako ty, kdo se modlitbou podílejí na zdaru eucharistie. Zdvihání obou paží, koncentrované do závěru písně, pak připomíná obřad proměňování, a to včetně závěrečného gesta, jímž se svátost eucharistie udílí všem zúčastněným.

Posuďte sami, co je více bizarní.